Stačí k tomu málo. Trocha romantické duše, trocha touhy zažít občas něco netradičního, trocha vyhoření v současné pracovní pozici. A také trocha náhody. Musí mu zkřížit cestu nějaký musher, vezoucí se na saních taženými pejsky, nebo cyklista, kterému dva psy notně pomáhají do kopce. Anebo při přejezdu hor na běžkách, kolem něj profrčí borec, kterého psi krásně táhnou.
Jack London napsal knihu Volání divočiny. Je to o psovi, který tím voláním trpěl. A když mu nakonec podlehl, osamostatnil se od člověka a stal se vůdcem vlčí smečky. Podobné volání divočiny prožil každý začínající musher.
A také jsem přesvědčený, že podobné volání divočiny má v sobě každý z nás. Jen jeho míra se liší. Někdo nikdy nezíská odvahu udělat krok, kterým by se mu vydal naproti. Někdo má jiné důvody. Dost lidí, si najde jiný způsob, jak volání divočiny vyslyšet.
Ale vraťme se k musherům. Co je popohání? Čím jsou tak okouzleni, že pro svůj nový životní styl neváhají obětovat pohodlný život a někdy i zaměstnání?
Probudí se v nich láska ke zvířatům a ona touha po dobrodružství. V dnešní, přetechnizované době, není moc možností, jak se navrátit v čase do doby, kdy člověk musel sám a dobrovolně bojovat v přírodě o přežití. To co dnes řešíme v dostatečném komfortu díky moderním spacákům, spacím podložkám, stanům i navigacím, museli tehdejší lidi vyřešit jinak. A navíc se museli postarat i o své psy, na kterých byli závislí.
Zřejmě toto je ta věc, co dnešní mushery spojuje s těmi lidmi z Aljašky. Starost o své psy. Když pozorujete mushera, neubráníte se dojetí z toho, jakou lásku jim projevuje a jakou péči jim věnuje. Asi proto, že jim umožňují přenést se v čase a vyslyšet své volání divočiny. Když pak společně uhánějí zimní krajinou, naplno si to užívají. A zimní bivaky? Asi těžko byste našli něco romantičtějšího.