Navyváděli jsme se kvůli tomu koronaviru až až. A doposud se tento považuje za určitou hrozbu, jakkoliv už se situace (těžko říci, nakolik skutečně a nakolik domněle nebo v zájmu zachování aspoň nějakého uspokojení prostého lidu) přece jenom zlepšila natolik, že nám dokonce i cestovat dovolili. Je už prý pár měsíců natolik dobře, že se třeba dostaneme i do Jižní Afriky. Kam nás před dvěma lety nejprve nepouštěli Jihoafričani, pak naše vláda, pak potenciální tranzitní státy a nakonec aspoň povinnosti, které se musely před cestou splnit, byly poměrně složité a navíc nikdo do poslední chvíle nevěděl, zda se ještě nezmění.
Dnes už do Jižní Afriky můžeme naprosto bez problémů. Co se koronaviru a vlastně i lecčeho jiného týká. Ale koronavirus není určitě ani zdaleka jediná nákaza, která nám může ve světě hrozit, a proto bychom měli být připraveni i na další potenciální rizika.
Kdo jede do Jižní Afriky, obvykle žádné očkování a jinou profylaxi nepotřebuje. Jedině kdyby tam putoval ze země s výskytem žluté zimnice, musel by mít očkování proti této nemoci a prokázat ho očkovacím průkazem. Ale to neznamená, že by tam nebyly i jiné potenciální hrozby. A tak se doporučuje, ovšem skutečně jenom doporučuje, i očkování proti tetanu, hepatitidě typu A a B a tyfu pro kteroukoliv část této země, a někdy i užívání antimalarik spolu s repelentem v Krügerově národním parku a národních parcích v KwaZulu-Natalu. Pak by se tu neměl nikdo koupat ani ve stojaté sladké vodě, to aby si na něm nesmlsnula bilharzie, a o záležitosti HIV se pochopitelně vůbec zmiňovat netřeba, jakkoliv se proti této nemoci samozřejmě očkovat nedá.
Ale navzdory těmto možným rizikům není třeba panikařit. Jednak jim lze účinnou prevencí předejít, nikdo není okolnostmi donucen, aby tam něco podobného nezbytně chytil, a kdyby už něco, mají tam vesměs docela kvalitní zdravotnictví. Které by však mohlo ohrozit cizince infarktem, až by došlo na placení, takže je určitě záhodno se zdravotně připojistit a mít preventivně i peníze nebo kreditku, kdyby něco. Protože tam nemají naše postsocialistické zdravotnictví, ve kterém je nejprve někdo ošetřen a až pak se řeší, kdo to zaplatí.